Když si France Prešeren ve svém Věnci sonetů roku 1834 vzal na pomoc slovinskou historii, napsal smutné verše, že odsud známe jen krvavé povstání, boj Vitovce a drancování Turecka, tedy krvavě potlačená selská povstání, úpadek celjských hrabat a mizerii tureckých vpádů. Turci proto zaujímají ve slovinské kulturní paměti místo národních nepřátel.[1] Jako nepřítel jsou také spojujícím prvkem, neboť jako společné nebezpečí uklidňují sociální protiklady uvnitř národa. Směřují na sebe sociální napětí a alibisticky přebírají roli sociálního hromosvodu. Turci jsou důležitou součástí látkového, tematického a motivického repertoáru slovinské literatury, nejvíce v lidové písni a v lidovém vyprávění. Turecká povídka je jedním z nejhouževnatějších žánrových typů historického románu ve Slovinsku.[2]
Leckterá kapitola turecké povídky se odehrává dosti daleko od domova. V daleké cizině slovinští hrdinové s údivem potkávají své krajany a díky této zkušenosti rozšiřují domácí prostor. I když se hrdinové vrátí do vlasti, jsou povídky d tureckou treamtikou výrazem slovinských expanzivních snah, zejména náboženských, nikoli jen mýtem o tom, jak naše kraje a lidé ubránili západní křesťanství před islámským nebezpečím (antemurale christianitatis´= předsunutá stráž křesťanství). V opozici vůči Turkům se slovinství neustále potvrzuje jako kultura s křesťanským civilizačním základem a Slovinci jako bojovníci za křesťanství proti Turkům.
Turecká tematika se slovinským prozaikům hodila více než padesátkrát[3] v takovém rozsahu, že pak pojmenovala žánr téměř čtyřicetkrát,[4] z toho několikrát výslovně v podtitulu jako povídka z tureckých časů, z tureckých bitev, z dob tureckých válek, z obléhání Vídně Turky, k 400. výročí vítězství nad Turky, povídka o porážce Turků u Kobaridu nebo dokonce v názvu: Klášter v tureckém nebezpečí, Turci před Vídní. Jedna třetina celku turecké povídky je rovněž zařaditelná i jiným způsobem, například jako uskocká, cikánská nebo čarodějnická povídka. A to díky alternativní tematice, kterou více či méně stejnoměrně zahrnuje. V 15. století konkuruje turecké tematice místně historická tematika a tematika celjských hrabat, v 16. století tematika protestantismu, selských povstání a Uskoků. Povídky s takovou tematikou psali tvůrci nejintenzívněji v 60. a 70. letech 19. století a v prvních čtyřech desetiletích 20. století. Více než jednu povídku napsali Josip Jurčič, Franc Valentin Slemenik, Lea Faturová, Ivan Lah a Ivan Sivec.
Turecká povídka pokrývá historické období od roku 1353 do roku 1715, které je delší než období tureckých vpádů na slovinské území v letech 1408–1593, příběhy se koncentrují na léta 1469–1478 a kolem roku 1593. Víckrát jsou zmíněny důležité historické události jako je obléhání Lublaně 1472, bitva u Budačky nedaleko Karlovce, kde roku 1575 padl Herbert Turjacký,[5] vítězná bitva Andreje Turjackého nad Hasanem pašou Predojevićem u Sisku 23. června 1593[6] a druhé obléhání Vídně roku 1683.
Historické osoby vystupují většinou pouze v prozaickém podání, kromě uvedených jde i o tureckého velikána Ferhad bega, sultány Bajazida, Sulejmana a Mohameda Dobyvatele, křesťanské vojevůdce generály Vojenské hranice Ivana Lenkoviće a Evžena Savojského, generála Laudona, který roku 1789 ve válce proti Turkům dobyl Bělehrad, domácí šlechtické rody Auerspergy, Herbersteiny, Lambergy, Zrinjské-Frankopany, krále Jana Sobieského, náruživého františkánského mnicha a kazatele a pozdějšího světce Ivana Kapistrana.
Místo dění pokrývá domácí kraje Doleňsko, Goreňsko, Korutany, Přímoří, Štýrsko, císařskou Vídeň, Vojenskou hranici a Turecko. Domácí místa jsou nejčastěji konkrétní (Brežice, Novo mesto, Prebold, Žusem, Sv. Lenart, Žužemberk, Bodešče), nejspíše s cílem oslovit místního čtenáře kulturněhistoricky. Zahraniční konkrétní místa děje jsou Maglaj, Banja Luka, Sarajevo v Bosně, Ozalj, Senj, Siget, Bjeljina, Dubrovník v Chorvatsku, Niš, Bělehrad, Cařihrad.
Vznik historické povídky s tureckou tematikou předvídal již roku 1858 Fran Levstik v literárním programu Popotovanje iz Litije do Čateža: Daleko snáz bychom tvořili povídky, kterým říkáme novely. Zde máme dostatek materiálu, dostatek pohádek, zejména z tureckých bojů. Tehdy se Slovinci chovali samostatněji než kdykoli dřív či později. Tvorbu historické, místopisné nebo národopisné črty (např. nějakého příběhu z tureckých nebo francouzských válek ve Slovinsku) předpokládalo také populární katolické nakladatelství Mohorova společnost v soutěži o literární ceny roku 1863. V literárním programu pro domácí umění si povídku z tureckých dob – nikoli však ve formě Miklovy Zaly, nýbrž ve formě Sienkiewiczovy trilogiepřál také Ivan Pregelj.[7]
Turecké epizody se začaly v próze objevovat již před literárními programy. Ohlas měla povídka Mlinarjev Janez Ferda Kočevara z roku 1859. I když hlavní postava v boji zvítězila nad svým pánem, celjským hrabětem Ulrikem, přesto se podrobil jeho moci a před jeho zlobou se stáhl do války s Turky a nemilosrdně si na nich vybil svůj oprávněný hněv. Povídka se postarala o to, že se zlost nahromaděná kvůli společenským křivdám nemířila tím směrem, odkud křivdy přicházely, ale soustředila se na vnějšího nepřítele, na Turky.
Generativní vzorek tureckého vypravěčství připravil roku 1864 hlavní představitel slovinské výpravné prózy 19. století Josip Jurčič povídkou Jurij Kozjak, slovenski janičar. Stala se vzorem pro sérii podobných povídek, pro které se ustálil výraz večernice nebo mohorjanky. Mohorova společnost, která knížku vydala, odměnila autora 100 zlatými (jde o první oceněné slovinské literární dílo), přestože ve výše uvedené soutěži nabízela za takovou povídku zpočátku pouze 30 zlatých. Vydání a překlady této knihy jdou do desítek.[8]
Slovinská historická próza zpracovávala různé modely kolektivního přežívání. Kvůli slabému historickému postavení Slovinců byl nejméně vzat v úvahu model eliminace nepřátelského, cizího. Umělecky nejzdařilejší díla se zasazovala za převzetí a adaptaci cizího, Jurij Kozjak nastolil model přetvářky, tj. pěstování iluze, že nepřátelské cizí vlastně neexistuje. Hrdina najednou zjistí, že vůbec není Turek, ale Slovinec, kterého v dětství Turci unesli a vychovali jako svého. Zdánlivě cizí se ukáže jako naše, domácí. Ve slovinských tzv. večernicích jsou často hlavní Turci odhaleni jako Slovinci pouze oblečení do tureckých krojů.
Prozaické texty s historickou tematikou sice vznikaly již před Jurčičem, Jurčičovi se však připisuje objevení Scottovy prozaické manýry, která i ve světové literatuře znamená začátek »skutečného« historického románu nebo alespoň její nejúspěšnější popularizaci. Na svůj vzor narazil »náš Walter Scott« roku 1862 a pod jeho vlivem napsal Jurije Kozjaka. Do té doby vycházely povídky s historickou tematikou sporadicky, mezi roky 1864 a 1869 se Jurčič postaral o kontinuitu žánru, přičemž významnou roli hrálo 7200 výtisků Jurije Kozjaka ve třech vydáních po sobě. Našel recept na realizaci Levstikova literárního programu: spojil domácí folklorní lidově výchovnou prozaickou tradici (přesněji: příběhová schémata tzv. nalezenecké povídky), domácí historické skutečnosti a Scottovu sugestivní techniku vyprávění.
Jurčičova vyprávěcí formule byla tak přitažlivá, že po ní sáhli také další autoři. Povídky nejsou zcela původní, před nimi byly podobně zpracovány již kryštofšmidovy povídky,[9] které byly součástí žánrové tradice v evropské rodinně-dobrodružné povídce. S nimi ji spojují motivy cikánovy pomsty, nenávisti mezi bratry, motiv ztraceného, respektive uneseného syna a identického čtenáře, tedy motivy mládeže a prostého lidu. Tureckou povídku znepokojovalo vše exotické, vyžívala se v místním a historickém koloritu a v romanticky překvapujících příbězích, ohledně národního sdělení však byla ještě dosti nehmatatelná.
Přestože byl J. Jurčič politicky liberální, podřídil se v povídce Jurij Kozjak a v dalších povídkách, publikovaných u Mohorovy společnosti, která byla nejvýznamnějším producentem turecké povídky, konservativním postulátům nakladatelství. U Mohorovy společnosti vyšla celkem jedna třetina celku turecké povídky, která se díky častému výskytu ve vysokonákladových řadách tohoto nakladatelství stala ústředním typem slovinské historické povídky.
Jurij Kozjak se odehrává mezi roky 1464 a 1475, kdy Turci pod vedením Ahmed paši vypálili stičenský klášter,[10] a v chronologii není příliš věrný historickému dění. Základní údaje převzal Jurčič z Valvasorovy knihy Sláva vojvodství kraňského (1689). Příběh o uneseném chlapci, který se stane krutým janičárem, avšak pozná své kořeny a vrátí se domů do Kraňska a ke katolické víře, není historicky doložen. Motiv má pravděpodobně základ v lidové tradici. Povídka je dnes četbou pro děti a mládež.[11]
Uveďme ještě několik povídek se Slovinci, převlečenými za Turky. Vraničova »původní povídka z 16. století« Mahmud (1870) vypráví o tureckém vezírovi slovinského původu, který se zřekne vysoké kariéry a vrátí se do rodné Kostanjevice na Krce. Začíná v Sarajevu roku 1575, pokračuje na bojištích v Chorvatsku[12] a zasahuje až do Cařihradu. Slovince fascinoval společenský vzestup jednoho z nich na cizím dvoru (»Bílá Lublani, buď hrdá, rodila jsi vezíra!«). Sedmnáctiletý autor dostal podnět zřejmě během četby překladu románu polského spisovatele scottovských dobrodružných kozáckých povídek Michała Czajkowského Kirdžali (1865, originál 1839).[13] Na spisovatelově popularitě měl zásluhu především jeho dobrodružný životopis: cestoval ze země do země, přestupoval z jedné víry na druhou a byl vším od polského povstalce, tureckého hodnostáře Mehmeda Sadika paši až po pravoslavného Ukrajince.
V povídce Križem sveta (1877) Franca Valentina Slemenika se z Ali paši, Ahmeta agy a Ibrahima nakonec vyklube Jon Grobekar, Benjamin Pečarski a Lenart Kolničar. Další taková scéna z jeho povídky Mati božja dobrega světa (1907): Když purkmistr a purkmistrová vstanou od stolu, skutečně spatří patero Turků, tři muže a dvě ženy, kteří jdou po cestě k domu a vedou za sebou koně. Podívej, podívej, diví se purkmistrová, jak se Risan sápe na malou Turkyni a chce ji celou olízat. — Och, to je naše skutečná Milice! Vpředu ten Turek, to je náš Janko, poznám ho podle rychlé chůze a podle vzpřímené postavy ( str.95).
I když bylo mezi tureckými vojáky hodně těch, kteří byli slovanského původu a mohlo by to být v nadšení pro slovanskou vzájemnost předmětem zvláštní pozornosti, v povídkách se to neprojevilo, převládající turecká vlastnost totiž bylo jiné vyznání. Soucit vzbuzovalo pouze utrpení křesťanských Slovanů pod Turky.[14] Autor povídky Mahmud demonstroval svoji slovanskou orientaci pseudonymem Jurij Črnogorec.
Miklova Zala (1884) Jakoba Sketa je druhý neznamenitější text turecké povídky. Ještě dnes je vydáván, jeho úpravu pro lidové jeviště pravidelně inscenují. Povídka je založena na milostném trojúhelníku mezi udatným Mirkom, počestnou Zalou a lstivou Židovkou Almirou, která prozradí Turkům tajný vchod do tábora, takže Mirka zajmou a výměnou za jeho svobodu odvedou krásnou Zalu do otroctví na sultánův dvůr. Ona však po sedmi letech uprchne z Cařihradu domů a na poslední chvíli zabrání Mirkově svatbě s Almirou.
Turecká tematika je ve více povídkách spojena s uskockou a pirátskou tematikou.[15] Uskoci (Vlaši) byli pravoslavní Srbové, kteří se před Turky stěhovali na západ. Rakouský císař je najal jako strážce jižní hranice proti Turkům, zároveň s Turky jednali o navrácení za podmínky, že si uchovají křesťanskou víru. Protože byli špatně placeni, prováděli občas loupežné výpady na slovinské území, a proto nejsou v historické paměti nejlépe zapsáni. Po roce 1645, kdy se poměry na tureckém území zhoršily, přešly desetitisíce Vlachů do benátských vojenských služeb – Benátčané jim říkali Morlaci (Morlacci). V Strahovalcih dveh kron (1907) Miroslava Malovrha se Uskoci z habsburské Senje ocitnou na jedné straně mezi tureckou a benátskou mocí a nevděčným pánem, německým císařem, který jim jako neregulérní armádě nedává pravidelný žold, ale loupit jim rovněž nepovolí, na straně druhé. Císařská vojenská moc v Senji je v rukou Kraňců, avšak není příliš silná. Uskoci ohrožují tureckou a benátskou moc. Malovrh podrobně popisuje historický význam Uskoků a jejich bitvy, závěrečný dojem z tohoto pětsetsedmdesátistránkového románu o dvou knihách není proto zdaleka historiograficky prázdný. Je plný dobrodružství, do nichž historický osud zavlekl hlavní postavy, oddělený a hledající se milostný pár, který se na konci šťastně setká.
Chudý, ale ušlechtilý kraňský rytíř Andrej Kržan usiluje o srdce vyvolené Benátčanky Asunte Dall Ferro. Chce ho získat sérií hrdinských činů pro vlast. Věnuje se jim tak oddaně, že během toho musí jiní zachraňovat jeho princeznu ze skřipce. Teprve až je míra hrdinských činů naplněna, přijde čas na společný život. Andrej a jeho vyvolená urovnají sňatkem konflikt mezi rody della Croce (slovinsky Kržan) a Dall Ferro, který zaselo milostné rivalství v předchozí generaci. Hrdina slouží různým politickým skupinám, nejprve Benátčanům proti Turkům, pak spolupracuje s husary, bojuje proti nim a nakonec se rozhádá i s Benátčany – podle toho, co je pro něj výhodnější. Kržan je člověk přímého morálního jednání a zásad, ovšem morální imperativ se týká pouze jeho soukromých, milostných záležitostí, ne však politických. Politické ponaučení příběhu je, že pro Slovince není výhodné ani spojenectví s Turky, ani s Uskoky. Benátské nebezpečí zneutralizují svatby s jejich ženami, jinak je potřeba zachovat věrnost habsburské monarchii.
V povídce Za Adrijo! Ley Faturové (1909) vystupují titíž historičtí aktéři, avšak Turci jsou již více v pozadí. Katolicky zaměřená Faturová na rozdíl od Malovrha slovinskou historickou perspektivu nevidí v souvislosti s Benátčany, ani v souvislosti s Habsburky, nýbrž v souvislosti s divokými svobodnými Uskoky. V její povídce Vilemir (1906) se Radivoj, poslední rytíř slavného bosenského rodu Vladimirovićů, kterému po útěku z turecké moci dala gorická hrabata hrad Rihenberk v Přímoří, roku 1475 s kraňskými a štýrskými rytíři bojuje proti Turkům u Brežic a oplakává ztrátu bosenské samostatnosti. Tu zavinila ženská nerozvážnost královny Katariny, která po smrti muže Toma Stipana[16] vpustila do země Turky, sekta kacířských bogomilů[17] a tradiční slovanská nejednota: Od té doby, co víla oplakala nešťastné Kosovo, rozpadlo se k hanbě Evropy hrdé byzantské císařství a prokletá nesvornost Slovanů dávala divokému Asiatu zemi za zemí jako plénum na uvítanou.
V povídce Junakinja zvestobe (1927–28), která se odehrává roku 1550, je hlavní postavou krásná dcera bosenského královského rodu, která uprchla do Kraňska, avšak slovinští domorodci jsou vůči ní, tak jako ke všemu panskému, nenávistně naladěni. Ve slovinských tureckých povídkách je zábavná opakující se skutečnost, že je celá Bosna plná zajatých Slovanů a že je možné najít jejich zbytky vždy i v Cařihradu, když se tam děj přenese. Turecké loupežné deportace desetitisíců Slovinců do Bosny mezi místní obyvatelstvo zcela jistě přinesly také podalpskou genetickou stopu.
Kolportážní povídka Črna žena (1910) Gregora Žerjava[18] spojuje tureckou a cikánskou tematiku. Jména osob svědčí o tom, že se inspiroval u Miklovou Zalou. O popularitu se postaraly motivy triviálního repertoáru: tajná jeskyně, podomní prodavač špión, tajemné bratrstvo, duchové, fatální žena, žena vojanda, atd. Příběh je dosti neobvyklý. France Bregar opustí milující ženu Zalu, s níž má dítě, a jde zpět ke své nevěrné první ženě, rozkolísané cikánské princezně Niganě, jakmile se dozví, že tato nezemřela, jak byl dosud přesvědčen. Přestože už ji nemiluje, udělá tento krok, jelikož se domnívá, že je k tomu povinován přikázáním. Franceho konflikty s pánem vyřeší příchod společného nepřítele Turků a uvolní sociální frustrace v křižácké válce přínosné pro vlast. Mužská hlavní postava je opět typ hrdiny zbabělce, který je odvážný a silný, když je mu to přikázáno, ale jakmile se má rozhodovat sám, veškerá statečnost ho opustí.
Žánrovou životnost turecké povídky potvrzují současné texty. Historická »povídka z tureckých časů z Menegše« Krvava grajska svatba (1997) Ivana Sivce věrně následuje žánrovou tradici a již na začátku připomíná Jurčiče. Podrobnosti, které odlišují Sivcovu scénu od Jurčičovy, jsou zjevnější náboženská iniciativnost, respektive atmosféra obšťastňující lidové pobožnosti, a konzervativnější sociální sdělení. Autor nastudoval dostupnou historickou literaturu Boga Grafenauera, Vaska Simonitiho, Josipa Mala, Josipa Grudena a ústní místní tradice.
Povídka splétá milostný příběh hradní slečny Karolíny a jejího tajného milence Sovdata s vojenskou obranou před Turky. K fabulativní zajímavosti přispívají unesený panský syn, zajatý slovinsky mluvící Turek Haris a věneček Karolininých snoubenců. Motivicky svěží je láska panské slečinky a tureckého zajatce. Konec povídky si bere za vzor Miklovu Zalu. Poté co Karolína pozná svůj milostný omyl, pozve Turky do hradního sklepa, tam zapálí sud prachu a zničí sebe, Turky a hrad. Sket vyhnal národní a náboženskou zrádkyni Almiru do světa, Sivec je se svojí tragickou hrdinkou na jednu stranu krutější, protože ji zabije, na druhou stranu více tíhne ke katolické lásce k bližnímu, protože jí dovolí, aby se před smrtí polepšila a vykonala v historickém smyslu dobrý skutek.
Sivec je jedním z mála slovinských spisovatelů, který v podtitulu knih stále vědomě uvádí označení druhu povídka, což odpovídá formálně jeho tradičnímu psaní. Jeho turecká povídka je dokladem oživeného slovinského myšlení o vlastní minulosti, povzbuzeného samostatností státu na konci 20. století.
Ze slovinštiny přeložil Petr Mainuš.
[2] S 35 dalšími díly se řadí za dvakrát objemnější biografickou a místně historickou povídku.
[3] Vedlejším motivem jsou Turci např. ve Visoški kroniki (1919) Ivana Tavčara, kde vojevůdce princ Evžen Savojský 11. září 1697 u Zenty v dnešním Srbsku v rozporu s císařovým rozkazem napadl a přemohl Turky a sebral jim všechny zásoby. Epizodní význam má obrana Vídně před Turky v Pregeljově povídce Peter Markovič, strah ljubljanskih šolarjev (1929). Technicky bychom mohli zařadit mezi turecké povídky také román Alamut (1938) Vladimíra Bartola, protože jsou Seldžukové, kteří ohrožují pevnost Alamut, vlastně předchůdci pozdějších Turků; avšak Alamut za turecký román nepovažujeme.
[4] Další turecké povídky: Josip Jurčič, Grad Rojinje (1866), Jernej Dolžan, Mati božja dobrega sveta ali bratovska ljubezen (1868, 1907), Franc Valentin Slemenik, Izdajavec, zgodovinska povest iz turških časov (1873, 1907), Pod turškim jarmom (1882, 1892, 1903), Josip Vošnjak, Troje angeljsko češčenje (1886, 1914), Doma in na ptujem (1889), Fran Zbašnik, Na krivih potih (1893), Vitomil Feodor Jelenc, Beligrajski biser (1905), Silvester Košutnik, Ciganova osveta (1898, 1905, 1906, 1925), Josip Lavtižar, Junaška doba Slovencev: Zgodovinska povest iz 15. stoletja: godi se na Gorenjskem ob času turških vpadov (1935–36), Mimi Malenšek, Marija Taborska: Zgodovinska povest iz dobe turških časov (1939–40), Karel Mauser, Puntar Matjaž: Povest iz časov kmečkih puntov in turških bojev (1950), Rudi Šimac, Legenda o sveti Heleni in sveti Marjeti (2008). Pramen: Miran Hladnik, Slovenski zgodovinski roman (Ljubljana, 2009); Miran Hladnik, Slovenski zgodovinski roman: Podatkovna zbirka.
[5] V Cařihradu oslavovala turecká armáda vítězství s hlavami šlechticů Herberta Turjackého a Frederika Višnjegorskega, napíchnutými na kůl. Po zdlouhavých vyjednáváních rodiny hlavy šlechticů daze vykoupily; za tyto peníze postavil vítěz Ferhad paša (Ferhat beg Sokolović) v Banja Luce džamiji Ferhadiji. Viz. také Ignacij Voje, Slovenci pod pritiskom turškega nasilja (Ljubljana, 1996), Vasko Simoniti, Turki so v deželi že: Turški vpadi na slovensko ozemlje v 15. in 16. stoletju (Celje, 1990), Špela Kalčić, Slovenska različica orientalizma, Nisem jaz Barbika: Oblačilne prakse, islam in identitetni procesi med Bošnjaki v Sloveniji (Ljubljana, 2007).
[6] Lublaňský biskup Hren dal z oblečení poraženého Hasan paši, které přinesli jako trofej, ušít mešní plášť a na památku události konal každý rok děkovnou mši v lublaňské katedrále. O bitvě složili básně Anton Aškerc a Janez Menart. Ivan Sivec v povídce Jutro ob kresu (1993) vyzdvihuje v této bitvě roli Adama Ravbara, hradního pána z Krumperku u Domžal. Podle některých pramenů se mělo 4000 vojáků křesťanské armády střetnout s 20.000 Turky, dle jiných pramenů bylo obránců 5000 a útočníků 12.000; proti Turkům společně bojovaly chorvatské, kraňské, korutanské a krajišnické jednotky.
[7] Ivan Pregelj, Nekaj misli o slovstveni izobrazbi slovenskega ljudstva v bodočem, Mladost 1916, 38–43.
[8] Jurij Kozjak je kniha s rekordním počtem překladů do cizích jazyků a díky tomu reprezentativní slovinský text, většinou zásluhou překladatele Ferdinanda Kolednika, který překlady objednával a také platil (Janko Moder, Nekaj misli o Jurčičevi poti v svet, Jezik in Slovstvo 26/7–8 (1980/81), 267–70). Bibliografie registrovala pouze jedenáct z údajných 43 překladů.
[9] Kryštofšmidova povídka je název pro literaturu pro děti a mládež 19. století, podle německého lidově výchovného katolického spisovatele Christopha Schmida (1768–1854), který silně ovlivnil začátky slovinské prózy.
[10] Stičenský klášter byl ostatně také oblíbenou lokalitou historických povídek, v tureckých dobách např. ve 2. knize tetralogie Ivana Zorca Beli menihi: Stiški svobodnjak: Samostan v turški sili: Povest iz druge polovice 15. stoletja (Celje: MD, 1932).
[11] Předmětem literatury pro děti a mládež se stala i turecká povídka Hči grofa Blagaja Rada Murnika (1911–13).
[12] Vihič na Krupi, Sisak a Budački na soutoku Radonje a Korane jižně od Karlovace, kde 21. září 1575 porazil Ferhad paša vojsko vrchního velitele Vojenské hranice Herberta Auersperga, kraňského Turjačana – událost popisují také povídky Takšni so! Frana Detely (1900) y Ivana Matičiče Na mrtvi straži (1928).
[13] Přeložil ji kaplan Podgoričan, skutečným jménem Leopold či Lavoslav Gorenjec, jeden z nejplodnějších překladatelů 19. století. Podčárník katolických novin Slovenec přinesl roku 1877 ještě překlad povídky M. Czajkowského Dobrudža.
[14] Srov. Ognjeslav Utješenović Ostrožinski, Jek od Balkana ali solze bugarskih, hercegovačkih in bosnjaških kristjanov, Illyrisches Blatt 1843, 45–46. Báseň protestuje proti necitelnosti světa k utrpení balkánských Slovanů pod Turky a vybízí k ozbrojenému povstání, odvolává se na junáky Alexandra Makedonského, kraleviče Marka a Gjergjiho Kastrioty (Skenderbega). Výčitky, že nepomáhá Srbsku a Hercegovine v jejich boji proti Turkům, vyslovuje Evropě rovněž povídka Antonio Gleđević (1873) Ivana Tavčara. Hlavní postava, dubrovnický básník, se roku 1727 kvůli svému slovanskému radikalismu dostane do konfliktu s politicky flexibilní městskou mocí pohybující se mezi tureckým protektorstvím a benátským prospěchářstvím.
[15] Námořní bitvy Turků, Benátčanů a Uskoků okořenily rovněž román Serenissima (1928) Jožeho Pahora.
[16] Stjepan Tomaš, následník Tvrtka II., byl bosenský král v letech 1443 až 1461. Spojoval se s Benátčany proti územním záměrům celjských hrabat, která chtěla dynastickým sňatkem dosáhnout bosenské koruny.
[17] Křesťanská sekta bogomilů se ve 12. stol. rozšířila z Bulharska do Srbska, kde ji Štěpán Nemanja krutě potřel, a poté zapustila kořeny v Bosně. Do Slovinska zřejmě nezasáhla, na slovinském území jsou bogomilové doloženi ve slovinské historické povídce.
[18] Román byl bez uvedení autora přeložen do gradiščanské chorvatštiny: Črna žena: Povjesna pripovijest, přel. Feri Sučić (Eisenstadt: Kroatischer Presseverein, 1970; Hrvatsko štamparsko društvo u Željeznu, 14).
Objavljeno v reviji Slovansky jih XI/1 (2011). 7–15. Na http://lit.ijs.si/turki_cz.html postavil Miran Hladnik 13. 2. 2011.